Otevření Ekozámeček-labyrintu s Vlastimilem Markem

Jak jsme psali v článku o našem labyrintu, stalo se skutečností. Na Ekozámeček Stroupeček dorazil duchovní učitel Vlastimil Marek a několik dalších zájemců. Takže netrvalo dlouho a dělo se toho tolik, že to ani nešlo vše zapamatovat/zapsat, ale i tak přinášíme menší souhrn.

11.7.14:

Život je svévolný, na plány moc nehledí. Přípravy vrcholily, když v tom jsme zjistili, že odvoz Vlastimila Marka byl omylem zamčen v bytě, takže jsme pro něj museli dojet. A když už jsme byli v Praze, odvoz byl ironicky o5 volný.

   Po příjezdu lidé poznávali další sobě podobné, pro některé to byla silná životní zkušenost, třeba jedna WWOOFerka přijela především kvůli této akci.

   Většina dění nebyla organizovaná, bylo to na spontaneitě účastníků. Dozvěděli jsme se, jak „permakulturně“ včelařit (minimalizovat zásah, za tmy deště či v lese jsou včely útočnější, lepší dát včelám na zimu cukr než nechat tmavý med - hrozí paraziti...), co to jsou generické firmy, jaké je jejich úskalí...

   Vlastimil Marek nocoval ve staré maringotce na dvoře a psal na cihlami podepřeném stolku, který kdysi někdo počmáral svou duší a k nám se dostal náhodou vlivem likvidace bývalého lázeňského hotelu.

12.7.14:

Ráno si měšťáci zkoušeli dojit naší kravičku Jůlinku a současně se nám naskytla vzácná příležitost pozorovat vykuklení a schnutí šídla modrého.

   Vlastimil Marek měl mnoho různých volno-tématických přednášek, jež přirozeně vyplňovaly čas, kdy by se toho tolik jiného nedělo. Mj. zmínil, že děti od učitelů nepotřebují tolik strohých informací, jako spíše pozitivní vzory, které by mohly napodobovat. Shodli jsme se, že stát by měl klást méně překážek těm, kteří se snaží být soběstační a tím i sobě zmenšit břemeno.

   K obědu jsme společnými silami uvařili rýži s tím, co kdo přinesl: zeleninu, hlívu, koření... A Vlastimil Marek v návaznosti na to připomenul: „Povídáním o koláči se nenajíš.“

   Hlavní přednáška se odehrávala v nově otevřeném labyrintu, Vlastimil Marek seděl symbolicky uprostřed a ostatní kolem na klikaté cestičce. Ze začátku se dochoval i krátký video-záznam, který sice na 1. poslech působí jako nesouvislý, ale jen proto, že v něm chybí ona slova ve smyslu: labyrint je metaforou na celý život (společně s neočekávaným časem to zmátlo i kameramana, který natáčení předčasně ukončil, ale i beztak by na telefonu brzo došlo místo). Marek je také názoru, že ten náš labyrint je prý jeden z nejlepších (co viděl). Člověk v něm prý prochází střídavě pozitivní/negativní zóny, což zvyšuje stimulaci a o to intenzivnější je pocit uprostřed.

   „Náhodně“ až přízračně se tu objevil i malíř Herbert Kisza, kterého příjemně překvapilo, že se tu po čase děje něco dobrého. Krásně/zajímavě to tu ožívalo, trhli jsme rekord návštěvnosti od doby, co jsme tu začali (nejvíc najednou nás tu bylo 16, celkově za akci 20 + čtyři psi). A nejspíš tu tolik lidí bylo naposled kolem Sametovky.

   Pražáci nám zapůjčili handmade virgule vlastního designu, načež jsme zkoušeli hledat geopatogenní zóny. Údajně to jsou typy míst, která chronicky škodí organismům. Běžné vědomí je nepostřehne, ale virgule reagující na jemnější změny těla v závislosti na jeho pozici nám je mohou prozradit.

   Prošli jsme se na stráň, seděli na okraji erozivně zvrásněného srázu, kochali výhledem a bavili se třeba o tom, jaké druhy tu jsou ne/původní.

   Zkoušeli jsme „akabaneho metodu moxování“: přikládání zdroje tepla těsně ke kůži v rozích nehtů ukazuje míru ne/dostatku energie jejím dodáváním – uzdravováním.

   Z přednášky o agnihotře se také dochoval krátký video-záznam, i když má horší kvalitu než 1. video a je utnutý kvůli nedostatečnosti naší techniky. Zajímavé je, že budík se z ničeho nic zastavil krátce před 21:14, kdy byl čas na agnihotru, tedy místní „západ Slunce“.

Vlastimil Marek od nás dostal recesivní ocenění s mým citátem, který později zmínil ve  svém blogu . Ocenění si však jen vyfotil a nechal nám ho tu, poněvadž než reinkarnuje/zemře, chce rozdat své věci, aby nezanechal moc stop. Také nám daroval tibetské praporky.

   Večer jsme udělali oheň, povídali si...

13.7.14:

Umístili jsme tibetské praporky na místo, které Marek zvolil. Zapsal se do návštěvní knihy ("Stroupečku, dej si (už) pašáka!“) a společně s několika dalšími odjeli do čajovny v Korozlukách...

   Později ještě dopsal desatero, jak náš labyrint nejlépe projít, uděláme z toho ceduli.