Permakulturní sadba 2014 aj. vychytávky

Letos jaro začalo brzo, o to dřív jsme začali sázet, bylo i víc a častějších dobrovolníků, takže se toho stihlo víc, než minulý rok.

Zelenina:

Hlavním těžištěm sadby byla tradičně zelenina a o5 jsme zkusili nové druhy, abychom experimentovali, čemu se u nás jak daří, co pro nás ne/má smysl pěstovat.

   Mezi ty zajímavější druhy patří například: topinamburu (slunečnice + sladká brambora), podzemnice olejná (buráky), artyčok zelený a fialový (vytrvalá zelenina), ačokča (pnoucí letnička, paprikookurka), minikiwi, ředkvičky mantanghong a černé dlouhé, kukuřice jahodová, mrkev (dračí, purpurová, raná katrin (odolná proti horším půdám)), fazole roccoa borlotto di vigevano, zázvor, rajčata černý krim a dvoubarevné, sója glycina max, bob, řepa italská, zelí pekingské, roketa, meloun vodní, špenát jahodový, stevia (sládka bylina), bílý mák...

   A z těch obvyklých je to například: dýně hokaido, ředkvičky, kukuřice, mrkev, kedlubny, hrášek, křen, čočku, cizrnu, květák (hl. ten jsme si předpěstovali již koncem zimy v handmade pařníčku), česnek (proti plísním a myším), slunečnice, máta, šalvěj, levandule (odpuzuje mšice), měsíček (odpuzuje háďátka), cibule (3 druhy), meduňka (hl. na novou skalku porostlou mechem), kostival lékařský...

   Hlavně na začátku jsme sázeli velmi promyšleně. Vypsali jsme si zeleninu, kterou chceme a známe u ní ne/vhodné kombinace, to jsme naházeli do programu Gephi a on nám vyprsknul zajímavou síť, podle které jsme se orientovali při osazování záhonů. Navíc jsme se snažili obměňovat místa, aby se v nich nekultivovali stejní škůdci.

Stromy:

Co se týče stromů, zasadili jsme: 1)Semínka: kustovnice čínské, rakytníku, vlašáku, aronie, moruše černé (od těch i řízky do vlhka, jako stimulátor prý lze použít med), paulownie... 2)Sazeničky: rakytníků (obě pohlaví, víc samičích), slivoň, lísku, hrušeň, jabloň...

   Ačkoli jsem v článku o dřevobraní psal, že popadaného dřeva kolem Ekozámečku bývá hodně, tak pokud do určitého času nebude stát kvalitnější kotel (ideálně bezzplodinový) s centrálním topením, nemusí to stačit, a proto jsme se rozhodli pro levnější záložní plán.

   Dozvěděli jsme se o (údajně nejrychlejším) rychlorostoucím stromu pawlonie biomass, což není žádný GMO ani to nemůže být invazivní druh (v ČR nebývají podmínky pro jeho klíčení) a narozdíl od kdejakého dřeva neobsahuje skoro žádné isopreny, které pálením tvoří ozón, jenž má správně být ve stratosféře a zachytávat UV-záření, ne poškozovat organismy v troposféře (jako nebezpečné "čističky vzduchu").

   Koupili jsme semínka, připravili jim v inkubátoru co nejideálnější podmínky: položili je na vlhkou kvalitní půdu, nepřetržitě na ně svítili speciální zářivkou pro rostliny, na termostatu nastavili teplotu 25°C a udržovali maximální možnou vlhkost... Vzešla necelá polovina, ale i z toho pak některé rostlinky nečekaně zahynuly, takže jich zbylo jen pár. 1. zimu je ještě necháme uvnitř, aby nezmrzli a na jaře je někam zkusíme vysadit jako rezervu...

   Krom toho jsme do budoucí japonské zahrady zasadili pár jehličnanů (některé koupené, 2 darované) a všechny pokusné bonsaje z minulého roku se po zimním spánku probudili...

Hlíva ústřičná:

Letos prvně jsme zkusili pěstovat i houby, konkrétněji léčivou hlívu ústřičnou. A to hned dvěma způsoby:

   1)Do špalku: Nejprve jsme zkusili hlívu naočkovat do březového dřeva. Ideálně by mělo být mrtvé minimálně 3 měsíce, aby v něm zanikly protilátky. Také platí, že čím je dřevo starší, tím snadněji ho hlíva kolonizuje, ale roste i pravděpodobnost, že se v něm zabydlí jiná houba. Jelikož by dřevo mělo být vlhké (a staré je vyschlé), zkusil jsme ho nechat den v rybníku. Pak jsme do něj navrtali dírky, zasunuli koupené naočkované špalíčky a utěsnili štěpařským voskem. Aby poleno nevysychalo, částečně jsem ho zakopal na konec mizejícího pramenu, což je navíc stinnější místo.

   2)Do slámy: Později jsme ještě zkusili narvat do 10-litrové PET-láhve maximum slámy (též obsahuje živiny vhodné pro hlívu), zalili jí vařící vodou (dezinfekce plísní), nechali vychladnout, naočkovali, proděravěli a počkáme...

Samovýsadba:

Jak jsem psal v článku o loňské sklizni, zkusili jsme venku přes zimu nechat dospělé ředkvičky s luskami. A skutečně se dokázaly sami vysít, i když ne moc povedeně: z mnoha lusků vzešlo výrazně méně velice nepravidelně rozmístěných ředkviček a polovina již na podzim, takže zdřevnatěly, aniž by zboubelatěly. Vychytáním času sadby by se to však mohlo zlepšit.

   Mimo to zcela neplánovaně ze zbytků dýní vzešli nové rostliny (a to i navzdory tomu, že dužina již začínala plesnivět).

Bez rytí a plení:

Jistá dobrovolnice tu s námi letos zkusila svůj 1. větší permakulturní projekt: na vybranou plochu jsme celistvě rozmístili papírové pytle (bez plastů, jejich obsah byl organický) bránící prorůstání trávy, následně je pokryli hnojem (dovezeným na valníku) a do něj vyšlapali cestičky tvaru listu tak, aby každá část tohoto nového záhonu byla snadno přístupná.

   Až se tam časem objeví plevel, nebudeme se ho tolik zbavovat neoblíbeným trháním (i když to bude v hnoji snazší), ale především dalším mulčováním (přisypávání hl. organické hmoty (či kamenů), která ve větší vrstvě brání prorůstání plevelu, vyživuje půdu a zadržuje vlhkost).

   Další možností je sázet zeleninu nahusto, aby plevely zastínila, zadusila a nedovolila jim vyrůst (to málo především na začátku buď vytrhat nebo pomulčovat). Nebo pokud v oblasti dosud nejsou žádné vysazené/užitečné rostliny, lze plevel zasypat senem, klackami a spálit (přičemž si lze něco opéct). Čím víc dřeva se použije, tím déle to žhne a snáze zaniknou i kořeny a nevyklíčená semena.

   Takto upravenou půdu (nebo obyčejně vypletou) pak ani není obvykle potřeba radikálněji rýt (v závislosti na druhu zeleniny, popř. lze mulčovat).

   Když už tu však zaboříme lopatu do země, máme šanci najít zajímavé věci, třeba jsme našli starou minci ("A" 10ti Pfennig z roku 1940 v hodnotě cca 3 Dolary) nebo mnoho keramických střepů, které sbíráme a jsme zvědaví, jestli z nich časem složíme (alespoň částečně) něco původního a jak to vypadalo.

Hnojení:

Bere-li člověk ze zahrádky, měl by jí i něco vracet. Takže letos jsme tam o5 navezli mnoho hnoje, který za zimu vznikl, původní kompostiště už je plné a za 4 roky už vespod bude kvalitní humusovitá hlína (skoro terra preta). Ale již teď na něm máme vysázená hokaida, kterým se perfektně daří.

   Na rychlé hnojení jsme zkoušeli používat i zákvas/jíchu z plevelu (pozor, zapáchá), abychom do půdy vrátili ty živiny, které vzal. Mulčování hnojem mi však přijde účinnější.

Samozavlažování kondenzační parou děr:

 Víte, jak získat vodu na poušti? Stačí vykopat díru, dospod vložit nádobu s velkým hrdlem, díru překrýt igelitem, zatížit okraje a střed. Vlivem slunce pak na igelitu začne kondenzovat voda ukrytá v písku a nakape do sběrné nádoby... Řekl jsem si: Když to funguje v poušti, proč to nepoužít v ČR k tomu, abychom nemuseli zalévat?!

   Zkusil jsem tedy v záhonu vykopat díru a otvor co nejhermetičtěji zakryl sklem sklopeným do místa, kam jsem zasadil květák (náročný na vodu). Tím vznikl uzavřenější vodní cyklus: stěny prohlubně uvolňovaly páru, ta stoupala, kondenzovala (téměř okamžitě po dokončení), stékala ke kořínkům, něco se o5 vsáklo a zas vypařilo... A ačkoli květák nebyl několik měsíců antropogenně zaléván, dosud žije, takže časem to zkusíme ve větším (mohlo by se to používat i v oblastech, kde není moc vody pohromadě).

   Vyskytlo se však několik komplikací: 1)Intenzivní deště mohou bahnem zakrýt sklo nebo udělat otvory do kondenzační dutiny. 2)Podzemní hlodavci mohou díru zasypat. 3)Rostlina může časem sklo zastínit. Naštěstí to ale jsou spíše drobnosti, které lze důmyslností odstranit.

   Přemýšlel jsem také o jiných variantách, které jsem dosud nevyzkoušel: 1)Menší rostlina může být uvnitř díry pod sklem (či vedle). 2)Do díry lze pro jistotu zakomponovat menší WC-napáječku (nádrž s plovákovým ventilem na konci hadice) trochu jako lacinou alternativu půdního čidla vlhkosti. 3)Nebo může být jen hermeticky uzavřená delší/větší WC-napáječka (ideálně napojená na studnu se samospádem), která by obsahovala zeminu (oddělenou přepážkou a dole by se voda dotýkala hlíny), jejíž povrch by byl o trochu vyšší než hladina vody (nebo z ní do hlíny natáhnout individuální hadičky - vylepšená kapková závlaha)... Fantazii se meze nekladou, lze vymýšlet další možnosti samozalévání...

   A jako jsme poleno s hlívou zapustili do konce mizejícího pramene, dá se zkoušet zeleninu sázet kolem různých vodních ploch.

   Dodatek: Na samém začátku jsme pro vodu na zalévání chodili z/do-kopce. Letos jsme nově nad zahrádku umístili zásobní barel, do kterého čerpáme vodu z vyčištěné studny.

Protiplží bariéra:

Slyšel jsem naivně pozitivní názor, že plži jsou eko-doktoři, kteří žerou jen přehnojenou a nahnilou zeleninu, ale z hlediska mých zkušeností to není úplně pravda (to vymyslí snad jen ten, kdož nemá zeleninovou zahradu). I když něco dobrého zasadím tam, odkud komouši po mnoho let vysávali živiny, šneci a slimáci si na tom stejnak pochutnaj. A ani to nemusí být nahnilé, spíš naopak to nahryžou (nepleťte příčinu a následek), aby to zahnívalo a lépe jim chutnalo (původní rostliny nevyjímaje).

   Slimáci sami o sobě však nejsou špatní (ano, jsou mj. recyklátoři "mrtvé" organické hmoty), ale jejich lokalizace na zahrádce ano (a kor: 1)na kompostu, který jim je líhní 2)plzáků v ČR). Kdo nevěříte, uvědomte si, že zahrádka má fungovat jako jeden organismus jako vaše tělo a pak si představte, že by slimáci měli volný přístup k vašim vnitřnostem, tělním tekutinám...

   Takže snad už chápete, že moc nepatřej do zahrádky a ta potřebuje nějakou  ochrannou membránu jako Ekozámeček  (a ideálně i zkoušejte napomáhat k tomu, aby se současná Gaia přetvářela na ne-sebe-kanibalistický organismus, Přirozenou mnohobytost).

   Vyvstává však otázka: Z čeho? Asi nejúčinnější je dobře uzavíratelný skleník (navíc kumuluje teplo a vlhko), ale na větší plochy je to obtížné řešení a bývá závislé na Systému. Takže je dobré uvědomit si, že plži jsou navigováni "pachem". Naše zahrádky jsou pro ně voňavá kořist, ale když je obklíčíme (převážně) trvalkami, které jim smrděj, mohli by se jim vyhýbat. Začali jsme tedy kolem pokusně sázet: levanduli, šalvěj, mátu (ty navíc do vzduchu uvolňují ozdravné éterické oleje), cibuloviny... Časem přidáme další druhy (petržel, pažitka, fenykl, česnek, tymián, kostival, kopr...) a uvidíme...

   Také jsme zjistili, že popel (kterého za zimu vzniká dost) má pro slimáky dehydratační účinky podobně jako sůl (ta je narozdíl od něj pro zahrádku toxická), takže i z něj začínáme tvořit bariéru.

   A když nějaký ten nezvaný host pronikne, je dobré mít v organismu zahrádky samočinné imunitní mechanismy. Přirození predátoři (střevlíci rodu Carabus, drabčíci, indičtí běžci, ježci, hlodavci, kachny, drůbež, ropuchy...) jsou dobří, ale sami o sobě vedou k potravní pyramidě závislé na vašem sázení. Takže v našem případě používáme hl. mléčné pasti (známější jsou pivní, ale mléko máme od kraviček vlastní a funguje podobně), ale pozor: bez protislimáčí bariéry stahujou plže z okolí a je to jako kopat v suchém písku.

Anarchistická permakultura:

Skladbu běžné permakultury vymýšlí lidé v závislosti na svých vědomostech, ale co takhle zkusit dát volnější ruku přírodě, aby prostřednictvím hl. víceméně samoorganizované sukcese postupně zvolila složení polykultury na míru danému stanovišti?

   Na počátku naší "anarchistické permakultury" (nikoli pouhé polykultury) byla biodiverzita několika desítek druhů semínek, hlíz, cibulovin... (něco naše, něco koupené, něco darované od různých lidí...)  Větší jsme zaseli do spodní vrstvy (důkladněji odpleveleného) záhonu, na ně vrstvičku hlíny, pak menší semínka a další vrstvičku hlíny. To vše neuspořádaně/pomíchaně bez vnuknutého řádu a nahusto (celá ta podstata mě napadla již jako malého na 1.m stupni ZŠ), aby tam nebylo místo pro zavátý plevel (maximalizace počtu pro nás přímo a pro ně užitečných druhů, minimalizace relativních plevelů).

   Pár let to necháme žít svým životem (jen občas vyplejeme nějaký nálet, aby nevytlačil naší zeleninu), budeme pozorovat, jak se to mění (jsem zvědav hl. na příští rok a finálnější verzi), získávat nové zkušenosti...

Samozáhřev exotických rostlin:

Jak jsme psali již v článku o sklizni, navštívili jsme DVP&Trnkoviště. Tam jsme mj. poznali zajímavou Bohoušovu vychytávku, jak pěstovat tepelně náročnější rostliny (nebo běžné za nižší teploty) (v našem případě hl. podzemnice a zázvor). Měli tam květináče z navršených pneumatik, po vnitřním obvodu vystlané kamenami, jádro hlínou. Funguje to tak, že černá barva nejlépe zachytává sluneční záření, které se přes den kumuluje hlavně v kamenech a přes noc/ za poklesu okolní teploty se uvolňuje (lze to doplnit i o fóliovník).

   Krom této varianty závislé na odpadu Systému jsme zkusili vlastní ekologičtější z černých kamenů bez pneumatiky (kameny lze očernit ohněm nebo lze použít opálené dřevo a využít i jeho izolační vlastnosti...). Oba typy jsme osadili stejně starou rostlinou, nachází se vedle sebe (stejný druh kamene, stejný zdroj hlíny...) a na podzim zhodnotíme, který by mohl být lepší.

   Do jiného samozáhřevného květináče jsme navíc dali hnůj, který už sám o sobě zahřívá tlením (vše je to součástí snahy o trvalejší změnu lokálních podmínek tak, aby lépe prospívaly rostlinám, které jsou dobré pro náš život). A v neposlední řadě již samotná lokalita naší zahrady funguje jako sluneční past, poněvadž je umístěná na stráni nakloněné k jihu (na opačné polokouli je lepší severní svah), takže sluneční paprsky tu dopadají kolměji a snáze se absorbují (kvantová gramatika pro šťoraly: vlivem tunelového jevu dochází k sorbci do objemu, resp. nejen povrchu, proto aBsorbce).

Opory popínavek:

Podobně jako   minulý rok   používáme k opoře popínavek klacky, živé kukuřice a nově zkoušíme třeba stromy. Mimo to jsme ještě pro fazole vytvořili konstrukci z převážně organického provázku mezi dvěma sloupy zakonzervovanými opálením (tím vzniká dehet odolnější proti tlení), z nichž jeden navíc bude současně sloužit jako časosběr nové alternativní stavbičky.

   Ačkoli organický provázek může časem zaniknout, jeho konstrukce může zůstat. Jak? Každoročně ho obrostou nové fazole, jejichž mrtvé stonky (dědictví) mohou příští generaci sloužit jako opora a pořád dokola, z konstrukce se stane samoopravná Théseova loď (nepřetržitá obměna dílů).

Závěr:

Na podzim chci napsat další článek, kde shrnu úrodu, výsledky experimentů, další nové zajímavosti...