Surreálné neurony na Ekozámečku
Abychom zbytečně neplýtvali drahocennou energií ze slunce, která je kvalitně uložena v našem dřevu, tak postupně zateplujeme hlavní budovu naší drobné komunity. Spolu s tím se Ekozámeček barví do běla, čímž vzniká prázdné nevyužité plátno, které přímo vybízí k rozkvětu tzv. neadresných vlastních jevů (pojem Adolfa Portmanna, jde o jakési sebevyjádření jedinečnosti a prosperity živé bytosti bez praktického záměru). Architektonické plátno, které v případě oduševnělého člověka vybízí k nekomerčnímu umění pro umění samotné, které se některým lidem z měst může jevit jako outsider art.
Konkrétněji jsme tedy umožnili, aby se na Ekozámečku (vědomím člověka, který nenatírá zeď, ale pomalovává "chrám") rozrůstala surreálná síť zelených neuronů, které místo jádra mívají barevné mozečky, což má symbolizovat potřebu spolupráce různorodých lidí. Za zmínku také stojí, že to není stromovitá hierarchie ale decentralizovaný rhizom. V hlubším smyslu lze říct, že ona malba naznačuje snahu o zpětný návrat duševně dekonstruovaného člověka do přírody, což je něco jiného než samotný návrat člověka do přírody, takže to není krok zpět k pudově sebezáchovnému primitivnímu stavu vědomí, ale krom kupředu novým směrem...
S tím, jak venku, s blížící se zimou, klesala teplota a příroda ulehala ke spánku, tak i malba na Ekozámečku zazimovala a na jaře se zas chystá rozrůstat na další plochy, možná i získat částečně reliéfní dimenzi.
Souběžně se naše činnosti na zimu postupně přesunuli do tepla domova, díky čemuž se další místnost v prvním patře stala znovu obyvatelnou.
