Památník land artisty Jiřího Beránka u Ekozámečku?

26. ledna 2021 zemřel český land artový sochař a vysokoškolský profesor Jiří Beránek. Byli jsme vždy rádi, když nás na Ekozámeček přijel navštívit a naposledy jsme se viděli nejspíš při procházce u mizejících pramenů v divokém lese. 

 

V době Beránkova odchodu už slepě obrazoborečtí zloději začali rozkrádat a na palivové dřevo rozřezávat část mnohatunového land artového díla, které dřímá na samotě několik kilometrů od nás. Beránek už ho nestihl za svého života přestěhovat k nám na ekofarmu, ale mezi jeho přáteli se teď rodí iniciativa dokončit na jeho památku to, co měl v plánu. 

 

Začala velká stěhovací akce, během které se nám podařilo přestěhovat už 7 dílů Beránkových soch. Mezi nimi i zhruba tunové trnité Y z díla První patro/ Smuteční průvod (2006) původně z Václaváku, dále možná o něco těžší macatou dvojnožku či o něco lehčí ale velmi detailně zvrásněný kmen. Už dříve jsme také zachránili jedno z dřevěných vajíček vysekané z mohutného topolu. 

 

 

Zatím jsme všechny těžké kusy přesouvali pomocí hupcuku na trojnožce, kterou vytvořil Jiří Němec a bez kterého by se to stěhování asi neobešlo. Stejně tak bez Mirka, který ty kusy převážel a mezitím musel řešit zadrhnuté kolo džípu. Ale možná nám brzy pomůže i specializovaná technika. 

 

Finální verze Beránkova památníku má být výsledkem konsenzu jeho bývalých studentů, příbuzných, známých apod. a Ondra z Ekozámečku už před stěhováním vymyslel první důmyslný návrh možného konceptu, který zde uvedeme tak, jak ho napsal. Bude to začínat jednotící myšlenkou a poté se to přesune k praktičtějším detailům vize: 

 

Jelikož Beránek měl blízko k přírodě i bezčasí/ všečasí, tak se domnívám, že jako součást zastřešující/ ucelující myšlenky díla lze použít filosoficko-biologiký koncept tzv. časotvaru. Resp. znázornit jeho celoživotní tvorbu v jednom vytrvalém kauzálně zmrzlém tvaru s nádechem biomorfním, ale trochu paradoxně i perzonifikujícím samotnou sochu, neboť časotvar obvykle slouží k popisu živého. 

 

A teď už o něco konkrétněji k představě o konceptu díla. Beránek pocházel z jihočeských Borkovic, na které ve svých dílech několikrát navazoval rašelinou, která se tam těžila. Takže začátkem díla/ časotvaru by mohla být figura (viz. mj. 1972 či 2005) deroucí se z rašeliny (ideálně navíc v živém rašeliníku přímo z Borkovických blat (+ schovaný zásobník vody)), což by symbolizovalo jeho „zrod“. Přímo z obličeje/ srdce/ rukou figury pak mohou kontinuálně vyrůstat trámy (stejně jako dokázal svobodně udržet kontinuitu navzdory normalizaci), které zprvu mohou být barevně polychromované jako v počátcích jeho tvorby a pak by postupně přecházely v syrovější dřevo, které se může kroutit jako jeho díla Náhle opuštěné místo (1987) či Borcení hran (2002). Později se mohou objevit i nějaké kameny, které se vážou nejvíc k pozdnímu Beránkovi. Časotvar by se od začátku postupně zvětšoval do stran i do výšky a před koncem by se zase smrskával (klidně i prudším tempem podobně jako jeho náhlý odchod). Na základě důkladnějšího nastudování lze lépe zmapovat a reprezentovat vývoj Beránkovy tvorby začleněním i dalších východisek do časotvaru. Jak navrhl Jiří Němec, tak nejvyšší bod by mohl být podepřený trnitým Y a mohlo by jít o „domeček“ ve stylu První patro (1994), jelikož to později byl prý nedokončený Beránkův záměr na Václaváku. Dále mě napadlo, že Beránkův odchod může být v časotvaru znázorněn ohořelými trámy, které by strmě klesaly dolů (v jeho tvorbě též zastoupené viz. Vzkříšení (1990) či Pád do přízemí (1988)), ale tam dole by byly zasazené stromečky jako pokračování jeho odkazu ve všech lidech, které ovlivnil. Stromky mohou být sazenice z našeho 500 starého Veledubu i něco nedaleko od místa Beránkova odchodu. A ze sochy mohou vyčnívat trámy tak, aby se o ně stromky růstem ohýbaly trochu jako v díle Ohýbání (2015), jedním z jeho nejpozdnějších děl, což by živě reprezentovalo i to následovnictví. 

 

Ještě mě napadá, že Beránek sice na jednu stranu hodně navazoval na kontinuální tradici života v přírodě a vracel do současnosti své nostalgie, ale na druhou se komplementárně odchyloval v rovině svobodomyslné umělecké abstrakce. Celkověji své nostalgie zobrazoval často až postapokalyptickým způsobem vybydlenosti a opuštěnosti vyvěrající z toho, že se v průběhu života několikrát stěhoval, pokud vím. Dokonce i po smrti se jeho díla musí stěhovat, takže to vše by se v tom pomníku také mělo zrcadlit.