Historie Stroupečku: 

První historický záznam o Stroupečku (německy Klein Straupitz, tzn. Malá Stroupeč) je zpráva z roku 1291, kde král Václav potvrdil waldsasskému klášteru cisterciáků vlastnictví dvou lokalit "Strupch": Wenceslaus rex (monio Waldsas) duas villas Strupch (emtas a civibus Sacensibus confirmat).

Další zmínka je až z roku 1405, kdy zámeček patříval ke statku Přívlaky, v 16. století k Sedčicím, z roku 1598 je v deskách zemských zápis o prodeji dvoru "Maly Straupecz" i s ovčínem Novému Sedlu. Další držení Stroupečku je nejasné. Teprve zpráva z roku 1728 hovoří o Karlu Pottpuschovi z Pottpusch, který koupil Stroupeček i Přívlaky a připojil je ke svému Novému Sedlu. Zemřel mladý, majetek zdědila jeho matka Marie Klára, rozená Kulhánková z Klaudenštejna a ta roku 1754 odkázala Stroupeček spolu s Chudeřínem a Novým Sedlem svému synovci Karlu Adolfu Kulhánkovi. Na začátku 19. století patřil Stroupeček opět k Přívlakům.

 

Gruss aus Straupitz - Klein Straupitz - Stroupeček (asi roku 1910)


Děti ze Stroupečku chodily až do roku 1893 do školy v Novém Sedlu a teprve pak začaly docházet do školy ve Stroupči, která se nacházela v budově, která má dnes (roku 2019) číslo 26.

Chytilův místopis popisuje Stroupeček jako samotu, patřící k obci Stroupeč, která má vše potřebné v Hořeticích, jen zdravotnické služby a četníky Žatci. Podle současných katastrálních plánů však Stroupeček leží na katastru Přívlak.
 

Po Druhé světová válce začalo vysídlení Němců z Československa. Obyvatelé zámečku byli údajně vystěhování již v roce 1945 a národním zprávcem zámečku byl jmenován ing. Vojtěchovský, který obhospodařoval všechna okolní pole.

 

Po státním převratu Československa v únor 1948 komunisté rozdělili statky s plochou nad 50 ha a Vojtěchovskému bylo ponecháno 24 hektarů. Ostatní pozemky byly přiděleny zemědělcům Stroupče a Přívlak. Pan Vojtěchovský byl na zámečku až do roku 1953, kdy bylo založeno JZD Stroupeč - Přívlaky. Poté odešel neznámo kam.

 

Stroupeček roku 1956.


V době JZD se zemědělská produkce zaměřila na pěstování chmelu a z honosného zámečku se stala ubytovna pro brigádníky na drátkování, zavádění a česání chmele. Někteří z nich ve volném čase chodili do lesa a zanechali tam desítky láhví od alkoholu. V přízemí zámečku bydlela stále jedna rodina a v budově naproti vrat byly ubytovány dvě rodiny.


Ve chlévech západně od zámečku byly ustájeny dojnice a vedle byla stáj pro koně.

JZD v roce 1963 převzal Státní statek se sídlem v Žiželicích. Chlévy fungovaly ještě v době statku.

Protože se zvyšovaly normy na hygienu, statek musel zbourat všechny chlévy a vybudovat nové koupelny a WC v přízemí nejstarší budovy naproti vratům. Komunisté prosazovali tvrdý pragmatismus ignorující estetiku, takže ve starých místnosteh s klenbovými stropy se takto objevilo třeba šest funkcionalistických sprchových koutů či šest záchodových kabinek. Další WC byly vybudovány z garáže. 


Na půdě bývalé sýpky nad koupelnami byla zhotovena společenská místnost. Statek také provedl "GO" zámecké budovy a to výměnu oken a dveří, přeložením střechy novou krytinou a zhotovením nové fasády.


Ubytovna v zámečku sloužila až do roku 1993-94, kdy byla provedena privatizace. Část zámečku vlastnila chmelařská firma z Deštnice a část PF ČR - Louny. Asi po dvou letech, kdy se rušily chmelnice, přestala ubytovna fungovat. Tím započala devastace celého objektu. Místní obyvatelé nejprve rozkradli zařízení koupelen a WC. Co nešlo odmontovat, rozmlátilo se. Postupně se rozkradly kritiny střech, krovy a zábradlí schodiště. Proto nový majitel nechal odvést všechna okna a dveře.

V roce 1994 se zloději barevných kovů pustili do rozebírání transformátoru, který byl pod napětím, načež jeden zloděj přišel o život a doslova se uškvařil.

 

K nejzajímavějším okamžikům v novodobé historii Stroupečku patří natáčení dokumetárního filmu Josefa Císařovského Neznámý č. 44 (1999, 58 minut) o nejzáhadnějším případu státní bezpečnosti - o muži, který dokázal před StB utajit svou identitu více než dvacet let navzdory mučení a věznění. Právě sem situoval režisér natáčení scény, kdy ruská rota znásilňovala matku neznámého.


 

10.12.2003 hlavní budovu zámečku (která byla novější a honosnější) zachvátil požár, který ji zásadně poničil. Zbyly pouze obvodové zdi a několik vnitřních příček. Hlavní budova zámečku ještě několik let chátrala spolu s ostatními.

 

Později Stroupeček patřil dvěma lidem s podstatně rozdílnými názory - jeden chtěl bourat, druhý opravovat. Bouráníchtivý majitel nechal roku 2006 zdemolovat svou část zámečku, sutě odvezl a zbylý pozemek prodal druhému majiteli, který se na pár let stal jediným majitelem. Skoupil okolní pozemky, chtěl opravovat zbylou polorozpadlou vedlejší budovu zámečku (která se po letech stala opět hlaní budovou), ale neměl na to moc času.

 

Bouráním si úřady připomněli existenci Stroupečku a někdy kolem přelomu roků 2006/07 nechaly provést údržbu dvanácti památných stromů včetně upevnění železných obručí k Vrakodávnému dubu / Otci lesů. Ale už v lednu 2007 vandalové zapálili minimálně jeden z památných dubů a to právě ten Vrakodávný starý cca 500 let (možná víc), který je s obvodem 930cm druhým nejsilnějším v Česku. Tento dub údajně nebyl zapálen poprvé, ale kupodivi stále přežívá. Dokonce se prohořením dvou protilehlých stran rozdělil na dva nepropojené stromy.



V roce 2010 si Mirek podal inzerát, že hledá spolupráci v chovatelství a zemědělství, odpověď přišla za jeho dočasného pobitu v Barceloně. Po příjezdu na zámeček (15.3.2010) byl naprosto uchvácen, část odkoupil a s pomocí přátel a dobrovolníků začal obnovovat dochovalý zbytek stavení a okolí. Především nechal na žádost úřadů zastřešit celou zbylou budovu, pročež musel opravit i opěrné zdi, aby bylo na co ji postavit. Úřadům nějaký čas trvalo, než pochopily, že střecha musí stát na zdech a nemůže viset ve vzduchu, takže oprava zdí byla nutnou podmínkou splnění jejich požadavku.

Ještě tentýž rok jsme realizovali malý charitativní experiment: nabízeli jsme bezdomovcům jídlo a ubytování za práci na Ekozámečku, ale ani jediný se neujal.
 

Ačkoliv Stroupeček kdysi vyhořel, k překvapení všech nakonec povstal z popela podobně jako mýtický fénix a začal novou životní etapu rozvoje.


V roce 2011 zámeček prvně navštívil duchovní učitel pan Vlastimil Marek během jara, aby zde proměřil pozitivitu zón. O pár týdnů později sem poslal svého žáka Romana na tři měsíce dobrovolničit a jezdili sem i další jeho žáci. Na podzim téhož roku zde pan Marek byl znovu, aby si zameditoval.

 

 

Pokračování a detaily historie v novinkách ZDE.

____________________________________________________________________

(Tento článek čerpal ze zdrojů: zanikleobce.cz* a ivahell.estranky.cz)

* Autorem prvního zdrojového textu je fotograf Ondřej Vonka, jenž zámeček jezdí přes dvacet let pravidelně dokumentovat a přispívá materiálem na rekonstrukci.