Pěstování obytného života
29.03.2022 17:35
Tvarování stromů mě láká od doby, kdy jsem si jako dítě zkoušel vytvarovat bonsaj. Znova jsem se k tomu vrátil až na ekofarmě, kdy jsem opět tvaroval malé stromečky, ale postupně jsem začínal myslet na stále větší a větší, což mě přivedlo k tvorbě živých struktur ze stromů.
Pro mě (tj. Ondřeje) to však nejsou jen pouhé živé konstrukce, jsou to prostředky poklidné relaxace, jsou to výukové pomůcky ekologie a permakultury, jsou to mnohovrstevná umělecká díla, je to způsob zaznamenávání informací, je to znázornění složitosti myšlenek v mé hlavě a je v tom i intimnější pocitová rovina, která není vidět.
Pokud se strom stane uměleckým dílem, tak to znamená, že umělecké dílo upravuje samo sebe a to i v nepřítomnosti člověka. Vždyť co může být živějším uměním než živý organismus, živá plastika, nepřetržitě dorůstající? Člověkem vytvořená změna, která pokračuje ve změně.
Živé stromové konstrukce se obvykle tvoří tak, že se uřežou nerozpučené vrbové pruty. Ty se při vkládání do země střídavě zkříží do tvarů písmena X, čímž vzniká třeba kupole složená ze sítě kosočtverců.
Taková struktura vyžaduje časté zalévání, aby dlouhé řízky z letorostů dobře zakořenily a neuschly. Obvykle také platí, že při tomto způsobu tvorby vznikne hned finální tvar a ten se další roky spíše už jen zastřihává.
Osobně jsem ale v průběhu let vyvinul dost odlišný způsob tvorby živých stromových konstrukcí, který lépe odpovídá místní suché krajině. Když jsem totiž zkusil založit živou vrbovou konstrukci běžným způsobem, tak i navzdory častému zalévání celá časem uschla. Přežilo jen to na břehu rybníčka a i to jsem později upravoval po svém.
Začal jsem tedy preferovat představu, že bych živé konstrukce místo z řízků mohl tvořit z mladých stromů zhruba do dvou metrů výšky a od toho se odvíjí celá řada dalších odlišností. Strom je možné najít, nebo zasadit už s kořeny, což zvyšuje šanci jeho přežití oproti řízkům.
Pokud chce člověk ušetřit a nechce čekat, až sazenice stromu vyroste, tak je vhodné pracovat se stromky, které už na pozemku jsou, což není problém, pokud člověk žije v obklopení přírodou. Stejně tak je možné používat už dříve zasazené stromy, u kterých původně nebylo v plánu, že budou živou konstrukcí.
Tím samotné místo a stromy na něm sice omezují možností toho, co z nich lze v nejbližším čase vytvarovat, ale to je zajímavá výzva a s postupem času se možnosti mnohonásobně rozšiřují. Pokud člověk vychází z toho, co na místě už je, tak místo samo se stává dalším autorem uměleckého díla, ve které je proměňováno.
Ale v okolí Ekozamečeku nerostou moc vrby, takže ve většině případů jsem musel zvolit jiný druh stromu, kterému se tu lépe dařilo. Je tu celkem dost dubů, ale ty se mi moc neosvědčily, protože mají relativně lámavé větve při ohybu. Lepší jsou třeba jasany, ale jejich letorosty mívají měkké a poměrně velké jádro, takže mohou také občas prasknout, i když mnohem méně často.
Nakonec se mi nejlépe osvědčil jílm, jehož letorosty vydrží velké ohnutí. Sice každé ohnutí má své limity, takže kterákoliv větev může prasknout, ale spousta jílmových větví to umí přežít. Výhodou také je, že místní odrůda jílmu roste poměrně rychle, obzvláště v blízkosti rybníčku nebo podzemního pramenu. Sice se nevyrovná rychlerostoucím stromům, ale je to přirozenější.
Ve spoustě případů na jednom místě rostl jen jeden jílm, žádný jiný v dosahu jeho ohnutí. Ani své původně bonsaje jsem nesázel na husto. Jenže to znemožňovalo klasický postup, kdy je splétáno mnoho původně oddělených řízků, takže mě napadlo zaplétat strom sám do sebe.
To však nelze obvyklým fyzickým křížením do tvaru písmena X, a i když by se to občas povedlo, nevypadalo by to tak hezky. Napadlo mě tedy letorosty, které původní trčí do stran, ohýbat zpět ke kmeni a po minimálně dvojicích je spirálovitě zaplétat kolem sebe směrem k místu, kde vyrůstá druhý z letorostů.
V důsledku toho základním stavebním tvarem přestává být kosočtverec a stává se jím různě pokřivený kruh či elipsa, která se mi zdá příjemnějším na pohled. Místo ostrých hran totiž vznikají zaobleniny.
Zajímavé také je, že povrch jílmových letorostů bývá dostatečně drsný, aby po zapletené držely pohromadě i bez svázání. Pro variabilnější tvarování však používám i snadno rozložitelný jutový provázek, kterým lze větve ohnout i tak, jak by se to ze samotných větví nepovedlo, i když i to samotné při pohledu naživo z blízka vypadá neskutečně. Provázky se buď rozloží, nebo je nutné je časem odebrat.
Kdysi jsem stromy zkoušel tvarovat, kdykoliv mě to napadlo, ale když se větve zapletou v létě a navíc v tak suché oblasti, tak se listy často spálí, což zbytečně oslabuje celý strom. Proto každé ohýbání provádím výhradně už jen v době vegetačního klidu a stromy si pak bez problémů rozvinou listy podle svých potřeb, nezůstanou skřípnuté mezi letorosty. Výjimkou je živý mostek, kdy je potřeba vlézt do vody a to v zimě není moc ideální na práci.
I když ohýbám téměř jen v době vegetačního klidu, stejně se může stát, že nějaké vnitřnější větve bez dostatečného přístupu k okrajům struktury uhynou. Ale já akceptuji přirozený výběr stromů a nesnažím se to rekonstruovat nějakým roubováním jako se u klasických živých stromových konstrukcí odumřelé pruty nahrazují novými, aby se maximálně zachoval původní tvar.
Jednou se mi povedlo najít místo, kde rostlo dost malých stromků, abych z nich hned první rok mohl vytvarovat poloviční kupoli, které hned první rok poskytla zastíněné posezení, ale to byla celkem výjimka. Ve většině případů musím tvarovat spoustu let, než se přiblížím tvaru, o kterém jsem původně snil při pohledu na výchozí místo tvorby. A tu kopuli pak stejně obžraly něčí kozy.
Pokud by mi tak moc záleželo jen na cíli, tak by mě to celkem štvalo, ale jelikož tak rád píšu stromy, považuji to naopak za výhodu. Běžné živé konstrukce jsou hotové už první rok a pak se jen pravidelně zařezávají, ale já jsem se rozhodl tvořit do nekonečna z toho, co dorůstá a jsem zvědavý, kam až mé každoroční úsilí může zajít. Jaká může být největší existující živá konstrukce?
Už jsem vytvořil nespojitý pás živých stromových konstrukcí dlouhý sto devadesát metrů, takže kdybych to všechno propojil, bylo by to skoro dvakrát delší než nejvyšší strom světa zvaný Hyperion.
Není to však otázkou jen mé volby, takže zatím to zůstává nespojené. Navíc třeba kilometr dlouhá živá konstrukce by možná usnadnila šíření nějakého jílmového parazita. Ale i jednotlivé živé konstrukce mohou postupně vyrůst v umělecká díla nevídaných rozměrů u svého druhu. Už jsem třeba vytvořil živou konstrukci, která má jakýsi strop, rostou stěny prvního patra a letos začnu ohýbat druhý strop.
Další odlišností mého způsobu tvorby je, že místo nějaké celkem jednoduché a pravidelné geometrické struktury vytvářím divoký tvar, který svou složitostí připomíná rozvětvené stromy, přestože tím vznikají provětné stromy. Je to jako letitě kynoucí mozkovitá pěna, jejíž tvar není kopií nějakého plánu, ale odraz nepřetržitého vývoje původní myšlenky.
Je to neobvyklý způsob komunikace mezi stromem a člověkem, který nikdy nemusí skončit, pokud budou přisazovány a zaplétány další stromy dalšími a dalšími přežívajícími generacemi člověka. Dílčí stromy a dílčí lidé mohou umírat, ale struktura spojených stromů může dynamicky vydržet teoreticky neomezeně dlouho, dokud život bude ještě možný.
Abych závěrem shrnul odlišnosti mého obvyklého způsobu vytváření živých stromových konstrukcí, tak 1) místo sázení pracuji s tím, co v přírodě už roste sukcesí, nebo dřívějším nesouvislým zasazením, 2) místo řízků používám zakořenělé stromy, 3) místo mnoha rostlin se zaměřuji na jednu, 4) místo vrb používám jílmy, 5) místo fyzického křížení větví do tvaru X je splétám do elips, 6) místo vytvoření konstrukce najednou ji tvořím postupně každý rok do nekonečna, 7) místo geometricky symetrických konstrukcí tvořím mnohem asymetričtější divočejší tvary, 8) místo dosazování odumřelých letorostů akceptuji rozhodnutí přirozeného výběru, 9) místo kopírování plánu jsem otevřený evoluci mé koncepce a nejspíš by se těch specifik mého způsobu tvorby našlo ještě víc.
Každopádně budu rád, když budete po světě tvořit jakékoliv další a další živé konstrukce.
Ondřej
OndřejTvarování stromů mě láká od doby, kdy jsem si jako dítě zkoušel vytvarovat bonsaj. Znova jsem se k tomu vrátil až na ekofarmě, kdy jsem opět tvaroval malé stromečky, ale postupně jsem začínal myslet na stále větší a větší, což mě přivedlo k tvorbě živých struktur ze stromů.
Pro mě to však nejsou jen pouhé živé konstrukce, jsou to prostředky poklidné relaxace, jsou to výukové pomůcky ekologie a permakultury, jsou to mnohovrstevná umělecká díla, je to způsob zaznamenávání informací, je to znázornění složitosti myšlenek v mé hlavě a je v tom i intimnější pocitová rovina, která není vidět.
Pokud se strom stane uměleckým dílem, tak to znamená, že umělecké dílo upravuje samo sebe a to i v nepřítomnosti člověka. Vždyť co může být živějším uměním než živý organismus, živá plastika, nepřetržitě dorůstající? Člověkem vytvořená změna, která pokračuje ve změně.
Živé stromové konstrukce se obvykle tvoří tak, že se uřežou nerozpučené vrbové pruty. Ty se při vkládání do země střídavě zkříží do tvarů písmena X, čímž vzniká třeba kupole složená ze sítě kosočtverců. Taková struktura vyžaduje časté zalévání, aby dlouhé řízky z letorostů dobře zakořenily a neuschly. Obvykle také platí, že při tomto způsobu tvorby vznikne hned finální tvar a ten se další roky spíše už jen zastřihává.
Osobně jsem ale v průběhu let vyvinul dost odlišný způsob tvorby živých stromových konstrukcí, který lépe odpovídá místní suché krajině. Když jsem totiž zkusil založit živou vrbovou konstrukci běžným způsobem, tak i navzdory častému zalévání celá časem uschla.
Začal jsem tedy preferovat představu, že bych živé konstrukce místo z řízků mohl tvořit z mladých stromů zhruba do dvou metrů výšky a od toho se odvíjí celá řada dalších odlišností.
Pokud chce člověk ušetřit a nechce čekat, až sazenice stromu vyroste, tak je vhodné pracovat se stromky, které už na pozemku jsou, což není problém, pokud člověk žije v obklopení přírodou.
Tím samotné místo a stromy na něm sice omezují možností toho, co z nich lze v nejbližším čase vytvarovat, ale to je zajímavá výzva a s postupem času se možnosti mnohonásobně rozšiřují. Pokud člověk vychází z toho, co na místě už je, tak místo samo se stává dalším autorem uměleckého díla, ve které je proměňováno.
Ale v okolí Ekozamečeku nerostou moc vrby, takže ve většině případů jsem musel zvolit jiný druh stromu. Je tu celkem dost dubů, ale ty se mi moc neosvědčily, protože mají relativně lámavé větve při ohybu. Lepší jsou třeba jasany, ale jejich letorosty mívají měkké a poměrně velké jádro, takže mohou také občas prasknout, i když mnohem méně často.
Nakonec se mi nejlépe osvědčil jílm, jehož letorosty vydrží velké ohnutí. Sice každé ohnutí má své limity, takže kterákoliv větev může prasknout, ale spousta jílmových větví to umí přežít. Výhodou také je, že místní odrůda jílmu roste poměrně rychle, obzvláště v blízkosti rybníčku nebo podzemního pramenu.
Ve spoustě případů na jednom místě rostl jen jeden jílm, žádný jiný v dosahu jeho ohnutí. Jenže to znemožňovalo klasický postup, kdy je splétáno mnoho původně oddělených řízků, takže mě napadlo zaplétat strom sám do sebe.
To však nelze obvyklým fyzickým křížením do tvaru písmena X, a i když by se to občas povedlo, nevypadalo by to tak hezky. Napadlo mě tedy letorosty, které původní trčí do stran, ohýbat zpět ke kmeni a po minimálně dvojicích je spirálovitě zaplétat kolem sebe směrem k místu, kde vyrůstá druhý z letorostů.
V důsledku toho základním stavebním tvarem přestává být kosočtverec a stává se jím různě pokřivený kruh či elipsa, která se mi zdá příjemnějším na pohled. Místo ostrých hran totiž vznikají zaobleniny.
Zajímavé také je, že povrch jílmových letorostů bývá dostatečně drsný, aby po zapletené držely pohromadě i bez svázání. Pro variabilnější tvarování však používám i snadno rozložitelný jutový provázek, kterým lze větve ohnout i tak, jak by se to ze samotných větví nepovedlo, i když i to samotné při pohledu naživo z blízka vypadá neskutečně.
Kdysi jsem stromy zkoušel tvarovat, kdykoliv mě to napadlo, ale když se větve zapletou v létě a navíc v tak suché oblasti, tak se listy často spálí, což zbytečně oslabuje celý strom. Proto každé ohýbání provádím výhradně už jen v době vegetačního klidu a stromy si pak bez problémů rozvinou listy podle svých potřeb, nezůstanou skřípnuté mezi letorosty.
I když ohýbám jen v době vegetačního klidu, stejně se může stát, že nějaké vnitřnější větve bez dostatečného přístupu k okrajům struktury uhynou. Ale já akceptuji přirozený výběr a nesnažím se to rekonstruovat nějakým roubováním jako se u klasických živých stromových konstrukcí odumřelé pruty nahrazují novými, aby se maximálně zachoval původní tvar.
Jednou se mi povedlo najít místo, kde rostlo dost malých stromků, abych z nich hned první rok mohl vytvarovat poloviční kupoli, které hned první rok poskytla zastíněné posezení, ale to byla celkem výjimka. Ve většině případů musím tvarovat spoustu let, než se přiblížím tvaru, o kterém jsem původně snil při pohledu na výchozí místo tvorby.
Pokud by mi tak moc záleželo jen na cíli, tak by mě to celkem štvalo, ale jelikož tak rád píšu stromy, považuji to naopak za výhodu. Běžné živé konstrukce jsou hotové už první rok a pak se jen pravidelně zařezávají, ale já jsem se rozhodl tvořit do nekonečna z toho, co dorůstá a jsem zvědavý, kam až mé každoroční úsilí může zajít. Jaká může být největší existující živá konstrukce?
Už jsem vytvořil nespojitý pás živých stromových konstrukcí dlouhý sto devadesát metrů, takže kdybych to všechno propojil, bylo by to skoro dvakrát delší než nejvyšší strom světa zvaný Hyperion. Není to však otázkou jen mé volby, takže zatím to zůstává nespojené. Navíc třeba kilometr dlouhá živá konstrukce by možná usnadnila šíření nějakého jílmového parazita. Ale i jednotlivé živé konstrukce mohou postupně vyrůst v umělecká díla nevídaných rozměrů u svého druhu. Už jsem třeba vytvořil živou konstrukci, která má jakýsi strop, rostou stěny prvního patra a letos možná začnu ohýbat druhý strop.
Další odlišností mého způsobu tvorby je, že místo nějaké celkem jednoduché a pravidelné geometrické struktury vytvářím divoký tvar, který svou složitostí připomíná rozvětvené stromy, přestože tím vznikají provětné stromy. Je to jako letitě kynoucí mozkovitá pěna, jejíž tvar není kopií nějakého plánu, ale odraz nepřetržitého vývoje původní myšlenky. Je to neobvyklý způsob komunikace mezi stromem a člověkem, který nikdy nemusí skončit, pokud budou přisazovány a zaplétány další stromy dalšími a dalšími přežívajícími generacemi člověka. Dílčí stromy a dílčí lidé mohou umírat, ale struktura spojených stromů může dynamicky vydržet teoreticky neomezeně dlouho, dokud život bude ještě možný.
Abych závěrem shrnul odlišnosti mého obvyklého způsobu vytváření živých stromových konstrukcí, tak 1) místo sázení pracuji s tím, co v přírodě už roste, 2) místo řízků používám zakořenělé stromy, 3) místo mnoha rostlin se zaměřuji na jednu, 4) místo vrb používám jílmy, 5) místo fyzického křížení větví je splétám do elips, 6) místo vytvoření konstrukce najednou ji tvořím postupně každý rok do nekonečna, 7) místo geometricky symetrických konstrukcí tvořím mnohem asymetričtější divočejší tvary, 8) místo dosazování odumřelých letorostů akceptuji rozhodnutí přirozeného výběru, 9) místo kopírování plánu jsem otevřený evoluci mé koncepce a nejspíš by se těch specifik mého způsobu tvorby našlo ještě víc.
Ondřej
